Jedna dlouhá noc

20. února 2017 v 23:27 | Cindy

NÁZEV: Jedna dlouhá noc
FANDOM: Naruto
ŽÁNR: Who knows (depka)
UPOZORNĚNÍ: Depkařské, kinda slaďárna, lehce OOC (u Hidana), sprostá slova
HLAVNÍ POSTAVY: Deidara, Hidan
ÚVOD:
Něco končí, něco nového začíná. Náš blonďáček se přes to však nedovede přenést a potřebuje otevřít oči.



Ode dne, kdy byl zabit v boji jeho partner, to jednoduše už nebyl on. Přišel o svoji inspiraci, o múzu pro své umění. Ostatní si jeho nedbalosti a nezájmu v jejich dalších cílech samozřejmě všimli, ačkoliv to nedali nijak najevo, natož aby to komentovali. Něco jako vztahy a city bylo mezi nimi nepsaným tabu, o kterém se nemluví. Avšak nedalo se předpokládat, že by mu někdo z nich mohl být skutečnou oporou, jakou právě teď potřeboval. Nedovedl si to ani představit. Ani jednoho z nich.
A tak zůstával sám. Peinovy snahy o přidělení nového partnera kvitoval vždy nezájmem a zcela zjevnou nechutí, a tak i sám šéf uznal, že nutit mu někoho není dobrý nápad. Alespoň prozatím ne. Náhrada by mu jen připomínala Sasoriho a to si Pein uvědomoval. Ve výsledku mu nešlo o to, jak se bude nebo nebude cítit, sledoval pouze vlastní cíle. A pro ty bylo důležité, aby byli všichni členové schopní pracovat na sto procent psychicky i fyzicky.

Nikdy si to nepřiznal. Bral Sasoriho jako svůj vzor, svého mistra. Nikdy ne víc. Nemohl ho nikdy nazývat ani jako přítele. Nesedělo to k němu. Sasori ho tak nikdy sám nebral. Nebyl si ani jistý, zda ho někdy považoval jako sobě rovného nebo zda ho alespoň respektoval. Měl o tom své vnitřní pochybnosti, které ho vždycky nahlodávaly. Dokud však byl... naživu, byl schopen je odsouvat do pozadí a nějakým způsobem je popírat.
Jenže Sasori pro něj znamenal mnohem víc než to. Chtěl s ním být každou vteřinu jeho života, chtěl ho objímat a dotýkat se ho, chtěl mu říct, co k němu celou dobu cítí... Ale nikdy to neudělal. Neodvážil se. Viděl, jak na něj reaguje za běžných situací, a to mu stačilo k tomu, aby ho to odradilo. A teď toho litoval. Třeba by to dnes bylo jinak. Třeba by žil, třeba by lépe spolupracovali, třeba by neměl takové nutkání ho opustit a jít bojovat s tím Jinchuuriki, aby mu dokázal, že je skutečně dobrý a silný.

Co by kdyby...

Po tváři se mu skutálela slza.
Seděl skrčený za jedním velkým balvanem kus od oné jeskyně. Byla noc, měsíc jasně svítil a plášť Akatsuki tiše šustil v chladném větru. Opíral se bradou o kolena, která rukama objímal. Jakmile jedna slza prošla skrz hráze, zbytek už na sebe nedal dlouho čekat. Hráz byla protržena a on se rozplakal.

"Deidaro?" rozezněl se nocí povědomý, avšak přesto dostatečně neznámý hlas. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, kdo to je. Setkal se s ním pouze jednou před několika lety, samozřejmě, že si jeho hlas nevybavil hned. Skrz promítání v jeskyni byly jejich hlasy vždy zkreslené.
Cukl sebou a začal si honem otírat obličej od slz, aby neviděl, že brečí.
"Hi-Hidane...?!" škytl překvapeně. Zněl plačtivěji, než by se mu to bylo líbilo.
"Snad tady nebulíš jak malý děcko kvůli tomu dřeváčkovi," zašklebil se Hidan a vyskočil na balvan. Sedl si, spustil nohy dolů a položil vedle sebe svoji věrnou kosu.
"Nebulím..." špitl v odpověď, ale příliš přesvědčivě to tedy neznělo.
"Jo, jasně, to slyším," protočil panenky, byť to muž sedící dole u balvanu vidět nemohl. "Nikdy jsem nepobíral, cos na něm viděl," zavrtěl hlavou a natáhl se na záda, takže teď visel hlavou dolů a měl ji vedle hlavy Deidary. Ten mlčel. Zadržoval další slzy.
"Nemá to cenu. Jediný, co má smysl, je Jashin," prohlásl s hlasitým povzdechem Hidan a po očku se po blonďákovi podíval, jestli vyvolal nějakou reakci.
"Jdi... do prdele... s tím tvým... Jashinem..." procedil mezi zuby a zarputile bránil dalším slzám, aby tekly. Hidan se pro sebe vítězoslavně usmál. Konečně nějaká emoce.
"Já to myslím vážně. Vy dva furt s tím svým zasraným uměním, ty tvý zatracený výbuchy, jeho divný loutky... A co z toho? Jashin je bůh! Jashin je věčnej!" pokračoval ve své řeči fanatista a dolů se zhoupl jeho řetízek s Jashinovým znakem. To Deidaru dopálilo.
Popadl ho za přívěsek a za vlasy a stáhl ho dolů. Byl si vědom toho, že je nesmrtelný a že ho sotva může zabít, ale vztek zabraňoval jeho racionálnímu přemýšlení.
"Nech mistra Sasoriho na pokoji!" zavrčel mu přímo do obličeje. Hidana to však nijak nevzrušovalo, klidně se na něho díval a nijak mu nevzdoroval. Už to mu mělo připadat divné.
"Hah, vždyťs ani ty jeho 'umění' neuznával! Furt jste se o tom hádali a co z toho? Leda hovno!" pokrčil rameny nad jeho příkazem. Nechystal se ho plnit.
"Drž... už... hubu!" Zase cedil. Ale tentokrát se s posledním slovem rozmáchl pěstí a překvapivě silně Hidana praštil rovnou do nosu. Z něj mu okamžitě začala téct krev, ale vypadal víc než spokojeně. Usmíval se a špičkoi jazyka olízl kapky své krve.
"Do toho, mlať mě dál, posluž si! Sasoriho ti to stejně nevrátí. Je mrtvej! A víš, co je na tom nejvtipnější? Že ho sežerou zkurvení červotoči!" posmíval se dál Hidan. A Deidara to nevydržel. Začal do něj hlava nehlava bušit pěstmi. Kamkoliv dosáhl. Bylo to snad poprvé, co ho Hidan viděl bojovat nablízko a ne pomocí svých výbušnin.

"Hajzle!"
Úder.
"Šmejde!"
Úder.
"Kreténe!"
Úder.
"Jak se opovažuješ...!"
Úder.
"Zhebni!"
Úder.

Zadýchaně se na něj díval. Křivil znechuceně tvář. Jak se opovaźuje...! Co si o sobě vůbec myslí? To doopravdy nemá nic lepšího na práci? Proč musí urážet mistra? Jistě, Hidan nadává na všechny, všem a kvůli všemu. K nikomu kromě toho svého Jashina nechová ani špetku respektu. Dokonce ani k Peinovi ne. Tak co mohl jiného čekat?

"Už jsi skončil? Došel ti dech? No jo, já vím, nosit si zadek na ptákovi a v zatracenejch loutkách je lehký, co?"

Skočil po něm. Povalil ho pod sebe na zem. Nebyl moc těžký. Kdyby Hidan chtěl, zvedl by se jako nic. Kdyby chtěl...
Začal ho škrtit. Propaloval ho pohledem modrých očí, z nichž padaly nové slané slzy a dopadaly na Hidana. A tehdy Hidan pochopil. Ten kluk měl Sasoriho vážně rád. Byl ochoten ho bránit i po smrti. Proto Konan říkala, že...

"Nic jinýho kromě kecání neumíś?!"

Tok myšlenek mu přerušila jeho slova. Byl ochoten se s ním klidně do krve porvat. Byl ochoten se za Sasoriho postavit i teď. Tohle bylo něco, s čím se Hidan nikdy nesetkal. Vždycky byl jen on a Jashin. Nikdo další. Nikdo, na koho by se mohl spolehnout. Nikdo, kdo by tu pro něho byl tak, jako tady byl Deidara pro Sasoriho. Navenek to mohlo vypadat všelijak. Pravda však byla jinde, neź by kdokoliv čekal. Neź by Hidan čekal.

"Deidaro..." oslovil ho tu noc už podruhé.. Nechal spadnout tu arogantní masku i ten samolibý úsměv.
Zarazilo ho to. Povolil stisk dlaní a na chvilku jakoby se zastavil čas. Skrz slzy se na něho podíval a mlčel. Pomalu mu vše začalo docházet. On nic z toho nemyslel vážně. Nechtěl ani jednoho urážet. Chtěl, aby si uvědomil přesně tohle. To, že je Sasori mrtvý. To, že ho nevrátí. To, že musí jít dál.

"Proč?"
Vzlykl.
"Proto."
Zavrtěl hlavou. S touhle odpovědí se nechtěl smířit.
Povzdechl si.
"Otevřels mi oči..."
Myslel si, že asi špatně slyšel. Zmateně se na něj podíval. Zarazilo to i pláč.
"Je to na dlouho."
Vyhýbal se odpovědi. On to tak nechtěl nechat.
"Mám čas."
Ne po tom, co to zašlo tak daleko.
"Jsi zvláštní člověk, Deidaro."
Zase si povzdechl a nepatrně zakroutil hlavou.
"To my všichni."
Museli oba uznat, že je to pravda.
"Tak proč já?"
Začalo mu docházet i tohle. Hidan nemusel nic říct. A přesto toho řekl mnohem víc, než kdy chtěl.
Místo odpovědi kolem něho ovinul paže. Nechal ho, ať se položí vedle a přimkne se k němu v objetí.

"Děkuju..."

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama