Hon na jelena: Prolog

25. února 2017 v 18:47 | Cindy


Osten projel měkkým tělem jako máslem. Jeden se smál, druhý umíral, třetí plakal. Byl konec. Už se to nedalo vrátit. Ino se mohla snažit, jakkoliv chtěla, ale poškození bylo příliš velké. S poslední cigaretou z jeho těla vyprchával život. Tým přišel o svého mistra, svého průvodce životem shinobi. Jeden z jeho studentů však přislíbil pomstu. Pevně se rozhodl, že život toho, ke komu vzhlížel a kdo ho toho tolik naučil, pomstí. Nenechá toho zmetka dál chodit po zemském povrchu. Může být nesmrtelný. Může to být šílenec a masochista. Může to být bezcitný parchant. Neuteče mu.

~~~

Všichni tam byli. Řady ninjů jakoby sestavené podle nějakého pravidla mezi bílými náhrobky dalších, kdo padli. Vepředu mladí shinobi spolu s Kurenai, všichni se sklíčenými výrazy. Všichni s bílou růží, bránící se zármutku. Někteří nechali nepokrytě kanout slzy, jiní pláč zadržovali, ale všichni mlčeli. Nikdo se neodvažoval nic říct.
Přímo vepředu stála Ino a Chouji. Mezi nimi byla výmluvná mezera. Ten, kdo k němu přilnul nejsilněji, nepřišel. Chtěl být sám a sám se s tím chtěl vypořádat. Neměl náladu na nikoho a na nic. Nechtěl, aby mu přáli upřímnou soustrast. Nechtěl to poslouchat. Musí se se zármutkem vypořádat sám a po svém. Nikdo mu to nezazlíval, nikdo ho nesoudil. Právě Kurenai ho chápala ze všech nejvíc. Nejraději by tam ani ona nebyla. Ale cítila, že musí přijít. Že je to její povinnost vůči Asumovi.

~~~

Ležel na střeše domu jejich klanu. V dlani svíral kovový zapalovač. Od toho, co se vrátili i s jeho tělem, ho nedal z ruky. Nemyslel na nic. Nesměl přemýšlet. Kdyby začal přemýšlet, nezvládl by to. To si dovedl odvodit velice lehce.
Vytáhl z kapsy načatý balíček cigaret, které měl Asuma u sebe. Zadíval se na něho, chvilku váhal, než jednu vytáhl a zapálil ji.
"Nesnáším cigarety," zamumlal přitom tiše a přiložil ji k ústům, by potáhl. Když pak vyfoukl kouř, zaleskla se v koutku jeho oka slza. "Jsou škodlivý, vždycky ti to Kurenai opakovala. Ale tys ji neposlouchal, nikdy. Chm..." Oklepal popel. "Bylo to pěkně otravný, víš? A teď co? Necháš nás tady tak, necháš se zabít takovým zmetkem... Co tady máme teď dělat? Kdo nás teď povede, chm? Proč jsme prostě neutekli? Proč jsme si mysleli, že se s něma můžem měřit?!"
Nakonec téměř křičel. Slzy už volně tekly, už nemělo cenu se je snažit zadržovat či zakrývat. Srdce mu bušilo jako o závod, zatínal pěst a seděl vzpřímeně. Díval se kamsi do dálky, jako kdyby čekal odpověď. Jenže ona žádná nepřišla. Jak by taky mohla? Bylo by hloupé myslet si, že mu odpoví ze záhrobí.
Plácl sebou zase na střešní tašky, spolkl zbylé slzy a zadíval se na ocelově šedé nebe.
"Bude pršet. Jaký klišé..." utrousil a típl cigaretu o střechu. Zvedl krabičku před oči a prohlížel si ji. "Tak nějak mi přijde, jakoby... je to hloupost," zavřel oči a zamračil se. Tyhle představy a myšlenky jsou hloupé. Zvlášť pro někoho, jako je on. "Jakobys nás sledoval i tak. Dohlížel na nás. To chceš? Abych si od tebe vzal ten nechutnej zlozvyk? To je to jediný, co mi předáš? Fajn! Jak myslíš!" Vytáhl druhou cigaretu a zapálil ji. Kouř ho štípal v nose a dráždil jeho sliznice, ale zároveň mu dodával pocit bezpečí a taky mu přišlo, že jako kdyby... jako kdyby se v kouři ztrácel. Jako kdyby s kouřem přicházel Asuma, který ním byl vždycky cítit. Bylo to něco povědomého, něco, co mu vždycky dodalo odvahy a pocitu, že je pod něčím dohledem. Připadal si hloupě, ale taky tak nějak správně. Že by to přesně tak Asuma chtěl. Aby se na něho nezapomnělo, aby si ho připomínali a vzpomínali na něho.
Jenže aby se přes to dostal, bude potřebovat mnohem víc. Bude potřebovat pomstu. Tu pomstu, kterou slíbil. A tenhle kluk, kterému zabili mistra, své slovo dodrží, ať už ho to bude stát cokoliv. Tenhle Shikamaru. Nara Shikamaru.

>>> Následující část: I. Nečekaná návštěva >>>
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama