Hon na jelena: II. Nikdy se nenech ovládat ženou

25. února 2017 v 21:44 | Cindy


"Já jsem ti říkala, že ona ho odtamtud dostane!" vítězoslavně pronesla Yoshino. Jak se mohla takhle zatvrdit vůči tomu všemu, Shikaku nechápal. Asi součást její nezlomné povahy.
"Nikdy jsem neřekl, že ne. Máš samozřejmě pravdu," odpověděl jí, aby měl klid. Občas - ne, vždycky bylo lepší jí vše odkývat a doufat, že jí to bude stačit. Nemělo cenu se s ní o čemkoliv hádat, svoji pravdu už dávno vždycky měla a od manžela a syna vždy jen očekávala němé potvrzení. Jakmile se s ní začali přít, vedli předem prohraný boj. Proto už se oba dva naučili neodporovat. Radši se zašívali do ohrady k jelenům, na střechu či na cvičiště.
Jindy by si byl Shikamaru pomyslel, jaký je jeho otec podpantoflák, ale teď jen tiše stál v koutě s pohledem zabodnutým do podlahy, opírajíc se o stěnu s rukama v kapsách čistých kalhot. Vzal si na sebe svoji typickou zelenou vestu, byl donucen (kým asi) si umýt vlasy, oholit se a trochu se najíst. Díky tomu teď vypadal o něce lépe, ačkoliv kruhy pod očima jen tak během chvilky nesmažete. Ale přesně, jak řekl Shikaku, Shikamaru je odolný a něco vydrží.
"Děkuji ti, Temari. Zachránila jsi mého syna," usmála se na dívku, která lehce rozpačitě postávala kus od Shikamara. Netušila proč, cítila se nesvá, což se jí vůbec nepodobalo. Možná to bylo tím, jak očividná byla snaha Yoshino je dva přistrčit k sobě v naději, že se dají dohromady. Což o to, Shikamaru je inteligentní, škaredý rozhodně není a má něco do sebe, ale ta jeho lenost a nezájem... Na to by nervy nejspíš neměla.
"Chm," odfrkl si Shikamaru, aniž by se na někoho podíval, a opustil beze slova místnost.
"Co to do toho kluka zase vjelo? To bude truchlit po zbytek života?" zavrčela Yoshino podrážděně. Nedalo se říct, že by nechápala jeho ztrátu a to, jak se cítí. Co ji totiž doopravdy iritovalo, byl jeho přístup. Měl by být se svým týmem. Měli by si vzájemně ukázat podporu a taky soudržnost. Ale ne, to pro něj neznamená nic. Kašle na ně a radši se utápí ve smutku sám.
"Promiňte, paní Nara, myslím, že to Shikamaru nese velmi těžce. Sama bych se asi nevzpamatovala tak lehce a rychle, kdyby..." spustila a před očima jí proběhlo, jak ještě docela nedávno málem přišla o Gaaru i Kankuroua. Zakroutila hlavou. "Je těžké přijít o člena týmu, natož o mistra, jako byl Asuma pro Shikamara. Byli si ještě blíž než normálně student a mistr," dostala ze sebe nakonec. Najednou z ní byla přesvědčivá řečnice. Proč to vůbec dělá? Co jí je po tom? Nemá se vůbec co plést do těchto rodinných záležitostí.
A Yoshino se na ni podle toho taky podívala. Nelíbilo se jí, že není něco tak, jak by si to ona představovala. Ale není necita, prostě jen se jí nelíbí svého syna vidět v tomhle stavu.
"Ale myslím si, že už našel motivaci, kterou potřeboval," zakončila svůj menčí proslov a začala se pomalu a nenápadně pakovat ke dveřím. Usoudila, že to bude bezpečnější.
"To bych mu radila," povzdechla si starší z žen a podívala se na svého muže.
"Zapomněl jsem nakrmit stádo, už budou určitě šílení hlady," prohlásil Shikaku, aby se zachránil. To byla dost chabá výmluva na někoho, jako jsi ty, napadlo Temari, ale nekomentovala to a sledovala, jak se loučí a odchází pryč.
"Měla bych jít za Shikamarem. Ujistit se, že neudělá nějakou hloupost," vyhrkla první, co ji napadlo, aby se mohla dostat ven. "Ráda jsem vás zase viděla, paní Nara," usmála se na ženu a ta, ačkoliv s poněkud kritickým pohledem, ji uvolnila.

~~~

Konečně byla zase venku. Ale musela ho najít. Bylo jasné, že v domě ani v jeho okolí nebude. Tam by byl snadným terčem. Tak kam šel? Rozhodně se bude držet od ostatních dál. Nečekala od něho, že by se ihned vrhl ke svému týmu. To prostě nebyl on.
A proč ho vůbec hledá? Stejně o ni nestojí. Tak proč se o něho stará. Měla by ho nechat na pokoji. To si on přece přeje, no ne? Nikdy neprojevil špetku zájmu. Vždycky jenom ten jeho ležérní postoj a lhostejný pohled. Bylo by naivní očekávat nějakou změnu. Jistě, v noci si byli vzájemně hodně blízko, ale na tom nesešlo. Pak se na ni díval opět úplně stejně jako dřív. Nemá zájem, tak už to vzdej! okřikla samu sebe. Přesto doufala, že je to jinak. Že je jenom moc vyplašený a rozpačitý z projevů takových citů. Vždyť kdo by nebyl po tom, co musel tolikrát konfrontovat duu Yoshino a Shikaku. Uvědomovala si, že je až příliš podobná jeho matce. Být ním, vyhla by se sama sobě velkým obloukem. A kdyby ona udělala první krok? Pche. Nejspíš by se akorát vyděsil a šlo by to do kopru úplně.

Nakonec ho našla na hřbitově. Seděl u hrobu Asumy v tureckém sedu, opět kouřil a hrál si se zapalovačem. Na náhrobku ležela kytice bílých květin. Tentokrát však Shikamaru vypadal perfektně vyrovnaně a otupěle. Očividně myslel svůj slib naprosto vážně.
Nerušila ho mluvením, zůstala stát několik metrů za jeho zády a čekala. Nevěděla ani přesně, na co čeká. Až dokouří? Až se rozhodne odejít? Až se smíří s tím, co se stalo? To by mohlo trvat taky věčnost. A tu ona neměla. Mohla v Listové zůstat ještě maximálně den nebo dva. Pak se bude muset vrátit do Písečné, aby podala hlášení o své misi, kterou zde měla a která se ničeho z tohohle netýkala. Vlastně šlo jen o korespondenci mezi Tsunade a Gaarou týkající se Akatsuki. Takže přece tam malá souvislost byla...

"Vím, že tam jsi."

Vylekalo ji to. Tak snadno se nechala rozptýlit. Tak snadno se zamyslela. To se jí dřív nestávalo. Ale teď? S ním? Čím dál častěji. Tentokrát si jí však všiml téměř hned.

"Nebudu tě rušit," ujistila ho a o krůček ještě ustoupila dozadu, aby potvrdila svá slova.
"Nerušíš mě," odpověděl k jejímu překvapení. Sice v tom nebylo moc emocí, jak jinak, ale už jenom to, že řekl něco takového, ji udivovalo. Čekala něco úplně jiného.
"A-ale... Určitě chceš být sám," namítla vykolejeně. To už se na ni i otočil a prázdně na ni pohlédl.
"To jsem nikdy neřekl, nevím, jak jsi k tomu závěru došla," opáčil, uhasil nedopalek a položil ho na hrob ke květinám. Pootevřela pusu a zůstala na něho koukat vyloženě jako sůva z nudlí. Slyšela dobře?
"Občas si říkám, jestli jsi vůbec normální," zavrčela. Tohle se jí nelíbilo. Nejdřív jedná tak, aby se všem úplně vyhnul a aby měl od všech klid. A teď? Najednou prohlašuje, že nikdy neřekl, že chce být sám a že ho neruší. Dělá si z ní legraci?
"Jsem, jistěže jsem. Jenom dávám přednost jenom společnosti určitých lidí. Zvlášť teď," pokrčil rameny a zabořil ruce hluboko do kapes jako starý dobrý (= líný) Shikamaru. Možná to vypadalo, že se vše vrátí zase do starých kolejí. Jenže ne. Nic nebude jako dřív. Už ne.
"Tos mi to fakt vyjasnil," cukla podrážděně hlavou a založila si ruce na hrudi. Ten kluk ji jednou přivede k šílenství. Nebo taky do hrobu.
"To je jedno. O to teď nejde. Jde jenom o jednu věc..." zametl to a otočil se k ní zase zády. "O zničení toho parchanta."
"A to si myslíš, že na to stačíš sám? Že se prostě sebereš, najdeš ho a lusknutím prstu ho porazíš? Seš si jistej, že nemáš třeba horečku?" zamračila se na něho dost skepticky. "Tohle jsou Akatsuki. Ti stejní Akatsuki, kteří unesli a zabili Gaaru, vlastně... skoro," ta vzpomínka ji pořád ještě bolela, "ti stejní Akatsuki, kteří dokázali zahnat do šachu i tebe a tvůj tým," tvrdě se na něho podívala a šla až k němu, aby ho donutila se na ni podívat.
"Já vím, co jsou zać, Temari! Zabili mi mistra, pamatuješ?!" vyštěkl. To ji dokonale odzbrojilo. Takovou reakci od něho nečekala. Čekala by od něho cokoliv jiného, ale tohle? Takhle on nejednal. Všechno si nejdřív promýšlí a pak až jedná. Neodkrývá své karty. Je týmový hráč.
"Pamatuju," souhlasila potichu. "Ale to neznamená, že se na ně vrhneš sám a necháš se taky zabít!"
"A proč ne?! Co je ti vůbec po tom?! Proč se vůbec staráš o to, jestli se nechám nebo nenechám zabít?!" uhodil. To byly trefné otázky. Kdyby na ně měla odpovědět naprosto upřímně, asi by se mu to moc nelíbilo. Ve výsledku totiž sama nevěděla. Odmítala si přiznat, že na tom klukovi něco vidí.
"Prostě proto," odsekla umíněně. Ne, nic mu neřekne.
"To jsem si mohl myslet. Moje matka," zafrkal, zakroutil nad tím hlavou a odklonil od ní pohled. Zase celý sklesl, jak na něho sedal splín.
"Ne, tvoje matka s tím nemá nic společného." Alespoň tohle mohla říct. Třeba mu to s tou jeho inteligencí samo dojde...
"No jistě."
...anebo možná taky ne. Hlasitě vydechla. Tohle bude chtít velké odhodlání. Mnohem větší, než kdyby se měla pustit do boje s jedním z těch zmetků. Natáhla k němu ruku, aby ho chytila za vestu a přitáhla ho k sobě. Na krátký moment přitiskla rty na ty jeho a pak ho zase pustila, aby se mohla otočit na podpatku a odkráčet. Po tomhle už by si snad mohl utvořit představu.
"Tema-Temari...?!"

~~~

Dala mu dostatečný důvod přemýšlet nad něčím jiným. Rozptýlila ho naprosto dokonale, ať už to bylo na žádost Yoshino nebo ne. Nesnažil se ji zastavit. Ta, když se pro něco rozhodla, se nedala už odradit. Dotkl se rtů. Ne, nikdy předtím se mu nic takového nestalo. Ostatních dívek se, dalo by se říct, docela bál. Připadaly mu příliš uječené, příliš nadšené, příliš nerozvážné. A taky nepochopitelné. Jejich chování se nedalo předvídat. Přesně jako teď to, co udělala Temari. Bylo zjevné, že se snažila odvrátit jeho myšlenky jinam, což se jí mimochodem podařilo na výbornou, jenže tím ho tak zmátla, že už nebyl s to přemýšlet nad ničím. Proč mu to jenom dělá.
Naposledy se podíval na hrob.
"Já vás pomstím, mistře Asumo. Zaplatí za to," vzkázal. Vědomí, že má cíl, za jakým může okamžitě jít, ho naplňovalo, ať už to znělo sebeneuvěřitelněji. Obvykle jeho jedinou motivací bylo nedělat nic nebo dělat všechno s minimální námahou a výdejem energie. Teď však cítil jakousi povinnost. Něco ho nutilo. Něco, co v životě nezažil.
(Ano, možná se přeci jen taky chtěl trošku předvést před Temari a štvalo ho, že ho viděla v jeho chvilce slabosti, ale to by nikdy nepřiznal.)

<<< Předchozí díl: I. Nečekaná návštěva <<<
>>> Následující díl: III. Naše rozhodnutí >>>
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama