Hon na jelena: I. Nečekaná návštěva

25. února 2017 v 19:38 | Cindy


"Shikamaru!"

Ostrý hlas prořízl ticho, které do té chvíle rušilo pouze bubnování deště. Proč ho nenechají spát? Proč ho nenechají na pokoji?! Cožpak nerozumí, že tu je právě proto, že chce být sám? Že nechce, aby ho někdo viděl, jak pláče a truchlí? Ovšem, že to vědí. Otec není hlupák. Jeho inteligence se mu díky jeho zkušenostem snadno vyrovná.
Neodpověděl na volání. Dělal, že ho neslyšel, že stále ještě spí.

"Shikamaru! Pojď přece dovnitř! Promokneš a nastydneš!"

Tentokrát to byla matka. Její hlas zněl o dost přísněji a nesmlouvavěji než hlas otce. Přesto - a to bylo jednou z mála situací, kdy se k tomu Shikamaru odhodlal - jí neodpověděl. Neposlechl ji.

"Nech ho, Yoshino. Alespoň protentokrát." Byl otci vděčný, že ho chápe a snaží se ho před ní ochránit. Přesto oba dva už moc dobře věděli, že tvrdě narazí. Stejně jako vždy.
"Neříkej mi, jak mám vychovávat svého syna!" štěkla. A už je to tady... "Řekla jsem dolů, tak dolů! Už tě vidím, jak se o něho stará, až bude nemocný!" Shikamaru už nečekal, že by se tomuhle Shikaku postavil. V této fázi, ne-li obvykle ještě dřív, vždy diplomaticky vycouval a podřídil se.
"Nech ho být. Víš, co se stalo s Asumou. Pro žádného shinobiho není lehké se přenést přes smrt svého mistra." Při vyslovení jeho jména sebou trhl. Jindy by nestačil zírat na to, jak jeho otec odmlouvá, jenže dnes ne.
"Už tam leží třetí den! A už tři dny v kuse prší!" ohradila se rázně. "Okamžitě slez, nebo si pro tebe dojdu!" pohrozila. Ani tohle nebylo tentokrát účinné.
"Je to ninja, něco vydrží. Pojď se schovat," snažil se ji Shikaku uchlácholit. Sice na ně nebylo vidět, ale Shikamaru by se klidně vsadil, že ji teď velice opatrně poplácává po rameni, jako kdyby zacházel s divokou kočkou, která se na něho může kdykoliv vrhnout a vyškrábat mu oči.
"Však já vím, kdo ho odtamtud dostane, to se neboj," procedila mezi zuby varovně v předzvěsti něčeho strašného. Jediná osoba, která Shikamara napadala byla... Ne, to ne. To není možné. Proč by sem chodila? Co by tady dělala? Jediná osoba ještě hroznější než jeho matka. To mohla být jenom ona.

~~~

Byla noc. Déšť se umírnil, teď už to bylo spíš takové mrholení. Měsíc jasně svítil a chlapec se nikam stále neměl. V ruce stále držel Asumův zapalovač. V kapse ho pálila krabička cigaret. Pořád jich tam ještě několik zbývalo. Za těch několik dnů jejich kouřem úplně načichl. Od té doby, co sem přišel, se nepřevlékl. Byl mokrý, pomačkaný a vypadal hrozně. Měl kruhy pod očima, strniště a z culíku mu spousta pramenů už vypadala. Nenamáhal se ho opravit. Jeho nelichotivý zjev ho nijak nezajímal. Nedalo se říct, že by mu bylo dvakrát pochuti, že vypadá tak, jak vypadá, ovšem za takové situace jdou tyhle podružnosti stranou. Zvlášť když nemohl ani usnout. Ve snech - či spíše nočních můrách - se mu pořád vracela jeho tvář. Ten jeho pohled, kdy mu došlo, že nepřežije. Výraz Ino, když to došlo i jí. Kurenai, které to řekli, jakmile dorazili...
Nevědomky si automaticky zase zapálil. Vdechl kouř do plic, představoval si, jak je skrz průdušnici a průdušky naplňuje. Jak plicními sklípky prostupují všechny ty škodliviny do jeho krve. Bral to ale jinak. Jako kdyby do něho prostupoval kus Asumy. Jako kdyby si z něho kus bral. Kus, který nikdy neumře.

"Odkdy kouříš?"

Byl tak moc ponořený ve svých myšlenkách, že přestal dokonale dávat pozor. Neslyšel nikoho přicházet. To, kdyby se mu stalo jindy, by ho mohlo stát taky život. Teď by mu to nevadilo. Byl by se vydal moc rád.

"Takže jsi to ty," zkonstatoval svým obvyklým tónem s tím rozdílem, že tentokrát byl naplněný extra dávkou lhostejnosti a navrch i smutku.
"Yoshino ti něco řekla?"
"Něco naznačila. Dál nemusela říkat nic," vyfoukl oblak kouře. Ani se na ni nepodíval. Věděl, že je to Temari. Už jen podle hlasu.
"To jsi celý ty," pousmála se. "Slyšela jsem, co se stalo," pronesla a sklopila oči. Nezněla výsměšně. Spíš bezbarvě. "Je mi to líto." Tohle byla jedna z mála vět, které by od ní nikdy nečekal, že uslyší. Ale stalo se. Najednou jako kdyby byli všichni změnění tím, co se stalo.
"Hmm..." Nedonutil se k žádné srozumitelné odpovědi, ale ona ho chápala a nezazlívala mu to. Přišla po střeše až k němu a přiklekla.
"U všech Kazekage, ty vypadáš," zamumlala a nakrčila obočí, když ho uviděla zblízka. Vůbec se jí nelíbilo, že dovolil, aby se tak zdeptal.
"Jo, já vím," odpověděl lhostejně a odvrátil hlavu na druhou stranu, mezitím co odklepal popel z hořící cigarety. Už z ní moc nezbývalo.
"Myslela jsem, že je nemáš rád," podotkla. Poukazovala samozřejmě právě na cigarety. Možná ale nebyla nejlepší chvíle na to řešit právě tohle. Nic jiného ji však nenapadalo. Chtěla odvést jeho myšlenky někam jinam. Jakkoliv.
"Divím se, že tě Yoshino ještě nevyhnala s koštětem," mluvila dál ve snaze získat nějakou reakci.
"Jo, už i o to se pokoušela," pokrčil rameny a otočil se na bok, aby k ní byl zády.
"Tím, že se budeš všem stranit ničemu nepomůžeš, víš to, že ano? Nemůžeš nadosmrti ležet na střeše. Myslíš, že to by on chtěl?" uhodila na něho z jiné strany a prostě ho přeskočila, aby mu viděla do obličeje. "A neotáčej se ke mně zbaběle zády!" sykla káravě. V tu chvíli zněla tak moc jako Yoshino, až se mu to přestávalo líbit. Poznal, o co jí jde. Chce ho naštvat a tím ho vyprovokovat, aby něco udělal. Když to nejde holt po dobrém, tak to půjde po zlém, přesně to si říkala.
"Co já vím, co by on chtěl, kdyby tady byl," zahučel a sklesle típl cigaretu, mezitím shořela až k filtru.
"Takže ti to je jedno? Fakt si myslíš, že by tě rád viděl, jak tady ležíš a nic neděláš? Jak se nesnažíš? Jak jeho žák kašle na všechno, co ho naučil? Jak ho zahanbuje?" Nedala se odradit prvotním neúspěchem. Je ještě vytrvalejší než Yoshino.
"Pochop už sakra, Temari, že mně je to ukradený!" obořil se na ni najednou. Vyhoupl se do sedu a naštvaně se na ni díval. "Co už teďka zmůžu?! Je mrtvej a zahrabanej v zemi! Nevrátím ho!"
Taková reakce ji až udivila. To byly zatím nejsilnější emoce, jaké u něho viděla se projevit. Hrál jí ale do karet.
"Nevrátíš, to máš pravdu. Ale to neznamená, že s ním zakopeš i svůj život! Musíš se do háje vzchopit! Bojovat! Nebo chceš, aby umírali i další?" Byla nekompromisní. Nebrala si servítky. To překvapilo i jeho. Zíral na ni, pak se kousl do rtu a sklopil hlavu.
"Máš pravdu..." uznal nakonec tiše, velice tiše, skoro až neslyšitelně. "Tohle by nechtěl."
Tohle prohlášení ji víc než potěšilo. Přesně toho chtěla docílit.
"Tak vidíš," opáčila a kecla si na zadek vedle něho. Položila mu ruku kolem ramen a prakticky ho donutila, aby se o ni opřel a položil si hlavu na její rameno. Shikamaru už věděl, že jí není radno odporovat, a tak se po krátkém a rychlém vzdoru podvolil.

"Pomstím se," prohlásil zničehonic po nějaké chvíli pevně a odhodlaně.
"Cože?" vypadlo z ní. Ještě před chvílí vypadal, že skočí ze střechy a nechá si zlámat nohy a vaz, a teď tohle? Tohle byl úplně jiný Shikamaru, než jakého měla doposud šanci poznat. Takhle odhodlaného ho ještě nezažila. Vždycky to byl ten otrávený kluk vzadu, který se k ničemu neměl, kterému bylo všechno jedno a pro kterého bylo všechno moc velká otrava a nuda.
"Pomstím ho. Zničím toho hajzla, donutím ho, aby trpěl tak jako Asuma. Zničím ho," odpověděl a podíval se na ni. "Najdu ho. A věř mi, že se bude modlit, aby mohl umřít." Tahle pomstychtivost se mu taky nepodobala. Ale pokud ho to donutí se sebou něco udělat, říkala si, proč ne.
"Dobře, ale nejdřív by ses měl umýt a převléct..."

<<< Předchozí část: Prolog <<<
>>> Následující část: II. Nikdy se nenech ovládat ženou >>>
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama